Tak tohle je ten nejsmutnejsi ale i nejhezci pribeh kerej sem cetla..doporucuji preciist!!:-)
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou
zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost
lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco
zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky,která byla v té době, která
náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před
hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve
svém záhlaví citát:
,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel
kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.
Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se
nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu
viděla do tváře.Uviděl mě a ani by mě nevnímal, kdybych na něj
nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy
neviděla.Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by
byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když
jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu
nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou
určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou
dívku.Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych
se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob,
otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a
zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval.
Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco
potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě
znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život
je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník.Byla to hrozná chvíle.
,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj
příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u
kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali.
A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo
musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den
jsme spolu byli na koupališti, kde jsme se také poprvé líbali. Potom nastalo
mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si
naproti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho,
po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla,
téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem
udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly
jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla.
Bylo zvláštní,vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě
rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli
koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost.
Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější
člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu
zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě
takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.
Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A
i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové
šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my
jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali,jaký
jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se
políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát.
Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou
dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře
a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele
seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla
mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a
tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě
udělali, vám děkuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla:
,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny a
nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás
všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a
my jsme museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma
očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou
jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový
den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat
se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako
hrachy. Nechtěl jsem věřit,že moje jediná zemřela a že už ji nikdy
nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na
všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní.
Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal
si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic
nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první,
s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si
ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou
chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam
hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si.
Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom
spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen
ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali
,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho
vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti.
Sedímpod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe
a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost
lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco
zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky,která byla v té době, která
náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před
hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve
svém záhlaví citát:
,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel
kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.
Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se
nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu
viděla do tváře.Uviděl mě a ani by mě nevnímal, kdybych na něj
nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy
neviděla.Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by
byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když
jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu
nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou
určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou
dívku.Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych
se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob,
otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a
zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval.
Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco
potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě
znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život
je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník.Byla to hrozná chvíle.
,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj
příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u
kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali.
A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo
musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den
jsme spolu byli na koupališti, kde jsme se také poprvé líbali. Potom nastalo
mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si
naproti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho,
po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla,
téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem
udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly
jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla.
Bylo zvláštní,vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě
rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli
koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost.
Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější
člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu
zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě
takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.
Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A
i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové
šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my
jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali,jaký
jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se
políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát.
Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou
dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře
a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele
seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla
mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a
tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě
udělali, vám děkuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla:
,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny a
nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás
všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a
my jsme museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma
očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou
jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový
den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat
se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako
hrachy. Nechtěl jsem věřit,že moje jediná zemřela a že už ji nikdy
nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na
všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní.
Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal
si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic
nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první,
s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si
ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou
chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam
hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si.
Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom
spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen
ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali
,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho
vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti.
Sedímpod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe
a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...