Nic se mi nedaří, ošklivá jsem, jak černá labuť, tlustá jako bečka a hloupá, jako "ťulpas". Nemám proč tu být. Neznám jediný důvod, proč zde zůstat. Nahoře mi bude líp. Určitě. Já vždycky věděla, co je pro mě nejlepší. Beru do ruky prášky. Nikdy dříve jsem nevěděla, jak velikou moc prášky mají. Když jsem byla, malá nenáviděla jsem je, teď je miluju a vím, že ony jsou to jediné, co mi pomůže. Jeden po druhém je vymáčkávám, až vymačkám celou krabičku. Beru pití a všechny je polykám. Chvíli se nic neděje, ale potom se mi začne motat hlava a omdlím. Dál už se neděje nic. Jsem šťastná, že mi můj druhý pokus vyšel. Tentokrát už mi srdce nebije. Teď už jsem v nebi. Pak ale vidím něco. Něco strašného. Vidím mamku. Strašně pláče. Slzy se z jejích očí valí proudem. Je to chudák, ona si tohle nezasloužila. Vyčítám si to. Nechápu to. Měla jsem být šťastná, že mám konečně svůj klid a nemusím se trápit, ale místo toho, jsem na tom ještě hůř. Uvědomuji si, že jsem ten největší sobec. Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla. Nechala jsem tam dole mamku samotnou se všema těma chlapama. Jsem sobec. Proč se sakra nedá vrátit čas zpět?! Proč?